Člověk se musí mít rád. Pak to jde, říká neslyšící novinářka

Pomáhá rodičům se sluchově postiženými dětmi, přednáší na školách a navzdory svému postižení pracuje jako novinářka. Romana Procházková před pěti lety přišla o poslední zbytky sluchu. Rozhodně to ale nebrala jako „konečnou“. Spíše jako začátek něčeho nového. Prošla redakčními kurzy, naučila se navzdory svému postižení ovládat práci novinářky. Kromě toho vede jedno z aktivačních center pro rodiče se sluchově postiženými dětmi a přednáškami na školách se snaží zlepšit informovanost společnosti o této vadě.

S neporozuměním ostatních se potýká sebevědomě. „Člověk se musí mít rád a umět si stát za svým. Proč se nechávat ponižovat, když víte, že jste stejně kvalitní jako kdokoliv jiný, pouze vás limituje vada sluchu?“ říká v zajímavém rozhovoru, který pro Aktuálně vedla Zuzana Hronová.

A.cz: Jaké je přesně vaše postižení?

Romana Procházková: V dětství mi byla diagnostikována sluchová vada – původně středně těžká nedoslýchavost. Ta se postupem let zhoršovala až ke zbytkům sluchu. Před pěti lety jsem ze dne na den přišla o poslední zbytky sluchu a byl mi přidělen kochleární implantát (elektronická smyslový náhrada - pozn. red.).

A.cz: V čem všem vás tato vada omezuje?

Hlavně v komunikaci a orientaci. Pokud spolu komunikují více než dva lidé, nebo se vyskytnou nenadálé situace, jako je výluka vlakového spojení oznamovaná rozhlasem, je pro mě mnohem obtížnější než pro slyšící osoby se zorientovat.

A.cz: Jak se se svým omezením potýkáte?

Mnohdy stačí, když zapojím důvtip, někdy se dostanu k informacím dodatečně osobním vyhledáváním údajů, někdy mi však důležité informace prostě uniknou.

A.cz: Jak třeba zvládáte pracovní jednání?

Na jednáních se moc neprojevuji. Při neustálém zaměření pozornosti na to, kdo a o čem právě hovoří, a následném vyhodnocování, zda zaslechnuté úryvky dávají smysl (a jaký), většinou propásnu těch pár sekund, kdy bych mohla řečené komentovat. Většinou už se hovor stočil zase k dalšímu tématu a ne vždy je žádoucí se k předešlému vracet. (smích)

A.cz: Jaká je přesně vaše práce v centru pro dětský sluch?

V předchozích třech letech jsem v rámci projektu pracovala jako regionální redaktor a zaměřovala se na problematiku sluchového postižení. Vyhledávala jsem zajímavé osobnosti se sluchovým postižením za účelem vypracování rozhovorů a příběhů, psala reportáže a zprávy z různých akcí.

V současnosti působím v Aktivačním centru, kde rodinám s dětmi se sluchovým postižením poskytujeme sociálně aktivizační, pedagogicko-psychologické a poradenské služby.

A.cz: Vy jste také známa jako bojovnice za práva sluchově postižených...

Přednáším na základních a středních školách a snažím se zasadit o zlepšení informovanosti o osobách se sluchovým postižením a nepřímo tak napomáhat změně negativních postojů a předsudků, které stále v naší společnosti vůči těmto osobám panují.

A.cz: Absolvovala jste redaktorské kurzy. Co jste se všechno naučila?

No, doufám, že alespoň trochu psát. (smích) I když tvrdím, že redaktorská profese je práce jako každá jiná, řemeslu se dá naučit, možná důležitější roli podle mne hraje osobnost redaktora, jeho pohled na svět a na život, jeho talent. Proškolili nás v oblasti PR a marketingu pro neziskové organizace, v teorii a praxi moderní redakční práce, v tvorbě a zpracování multimediálního obsahu.

A.cz: Jaké je to, být profesionální neslyšící redaktorkou?

Možná naplňující? Sama jsem si v dětství představovala, že budu jednou psát. Ale odrazovala mě vada sluchu. Když potom v dospělosti přišla nabídka účasti v projektu Redakčních center, brala jsem ji jako výzvu. Samotná profese mě velmi zaujala a soudě podle udělení třetí ceny Vládního výboru pro zdravotně postižené občany za publicistické práce snad tak úplně bez talentu nejsem.

A.cz: Stejně vás obdivuji, jak to zvládáte. Co třeba rozhovory, které musejí novináři běžně pořizovat?

Je to samozřejmě dřina. Kvůli vadě sluchu nemohu používat diktafon, proto je zpracování průběhu rozhovoru pro mě náročné víc než pro slyšícího redaktora. Ale postupem doby jsem si vypracovala svůj systém, který mi umožňuje klást otázky, zaznamenávat odpovědi, a přitom plynule pokračovat v rozhovoru a udržovat oční kontakt.

A.cz: Mnoho informací si novinář shání telefonováním...

Pro běžná periodika by vada sluchu představovala problém. Jak jsme měli možnost zjistit během absolvování praxí v regionálních denících, tato práce je běžně hodně závislá na telefonování, což je u osob se sluchovým postižením velký problém. Proto jsem ráda, že jsem byla výběrovým řízením vybrána jako redaktorka Gongu, časopisu sluchově postižených. Zůstávám tímto alespoň v malém měřítku v redakční profesi.

A.cz: Vy se s okolím dorozumíváte výhradně mluveným jazykem, nebo i tím znakovým?

Sama znakovým jazykem nekomunikuji. Při komunikaci z očí do očí problém nemám. Ten nastává v případě, kdy se mnou dotyční komunikují otočeni zády, zpod monitoru počítače, když mizerně artikulují nebo je špatné osvětlení.

A.cz: Co potom?

Pokud dotyčná osoba posléze ignoruje také mé poukázání na nevyhovující podmínky a prosbu o zopakování, pak začínám ignorovat také já ji. Dlouho mi trvalo se toto naučit. Pokud nevidím vstřícný krok, už si dokážu takzvaně dupnout. Člověk se musí mít rád a umět si stát za svým. Proč se nechávat ponižovat, když víte, že jste stejně kvalitní jako kdokoliv jiný, pouze vás limituje vada sluchu?

A.cz: Mnoho laiků se domnívá, že hluchota není tak závažné postižení jako slepota, že člověku nezabraňuje být soběstačný. Odborníci si to ale většinou nemyslí. Jaký je váš názor?

Nemohu než plně souhlasit s výrokem hluchoslepé Helen Kellerové, která je známá prohlášením: "Zatímco slepota odděluje od věcí, hluchota od lidí." Názor většiny laické společnosti je však vcelku logický.

A.cz: Čím to je?

Zatímco slepotu si dokážete představit, hluchotu ne. I přes zacpání uší k vám stále proudí řada zvuků a vy si říkáte: no co, alespoň si odpočinu od všudypřítomného kraválu a sdělení mi přece mohou ostatní psát. Ale zkuste to pak praktikovat v běžném životě. Nereálné! Ať chcete nebo ne, ocitáte se v sociální izolaci, ze které není úniku. Je jen možné ji zmírnit přístupem okolí a využitím techniky a moderních komunikačních kanálů.

A.cz: Jaké jsou vaše nejbližší plány a cíle?

Plány se odvíjí od pracovního uplatnění. Proto bych si přála udržet si v současné nejisté době pracovní pozici. Pokud by se mi ještě k tomu dařilo svojí činností alespoň trochu napomoci lepší informovanosti společnosti o lidech se sluchovým postižením a jejich potřebách, budu ráda.

A.cz: Zlepšují se podmínky sluchově postižených?

Věřím tomu, že dnešní děti se sluchovou vadou budou mít v budoucnu v mnoha ohledech jednodušší život. Společnost už je nastartovaná si při vnímání člověka v první řadě všímat jeho kvalit, teprve poté až jeho zdravotního postižení.

autor: Zuzana Hronová