Chce to trpělivost…

Týden komunikace osob se sluchovým postižením – tento velmi netradiční festival proběhl po celé České republice poslední týden v září již potřetí. Ve 14 městech proběhlo na 80 akcí. To už je pořádný festival…avšak vzhledem k četnosti výskytu sluchového postižení je to logické ba i nutné.

Na Tiskové konferenci festivalu jsem se ocitla díky své sestřenici, která je od narození nedoslýchavá. Z úst organizátorů festivalu a zástupců skupin lidí se sluchovým postižením, zaznělo, že společnost je neinformovaná v důsledku toho i netolerantní a integrace lidí se sluchovým postižením je proto komplikovaná. S tímto musím souhlasit, vždyť pochopení většinou chybí tam, kde nejsou informace. Hlavním motivem TKOSP je tedy osvěta v oblasti sluchového postižení pro všechny, zvláště pak pro slyšící spoluobčany, což je velmi potřebné.

Na konferenci mne překvapilo konstatování, že podle statistik se bude každý třetí z nás ve stáří potýkat s nedoslýchavostí. Tato informace mi připomněla mého dědečka. Můj dědeček, začal ve stáří ztrácet sluch a bylo bolestné ho vidět, jak se uzavírá do sebe. Než aby přiznal, že nerozumí, raději mlčel. Babička si zvykla na něj křičet, což paradoxně zhoršilo její hlasivky a dědovu porozumění to nepomohlo. Nikdo babičce totiž neřekl, že zvýšení hlasu jen zhoršuje neslyšícímu možnost porozumět.

Já se svou sestřenicí na sebe křičet nikdy nebudeme. Přestože je neslyšící, je schopná úplné integrace do běžného života, což je onen palčivý problém pro většinu neslyšících. Pravdou je, že za to vděčí své pevné vůli a velmi obětavé rodině, která ji trpělivě vše od dětství učila. Vše začalo rozhodnutím rodičů, nedat sestřenici do zvláštní školy ale do běžné školy mezi slyšící děti. Nyní je sestřenice absolventkou výběrové střední školy, která se zúčastnila i kurzu ve Velké Británii a studuje na Karlově univerzitě bez jakýchkoliv výjimek, spíše naopak, s pochvalami! Jsem na ní moc pyšná, když si uvědomím, o kolik víc práce za jejími úspěchy je, než třeba u mě. Díky současným možnostem naslouchátek, která jsou nenápadná, si dokonce většina mých kamarádů jejího postižení nevšimla. Když jsme spolu ve skupině lidí, je důležité, abychom se nepřekřikovali a vždy byli obráceni tak, aby sestřenice viděla na ústa mluvícího a mohla odezírat, chce to jen trpělivost.

Má sestřenice má tu výhodu, že její mateřský jazyk není znakový jazyk, ale mluvená čeština. To jí pravděpodobně umožnilo plnou integraci jak ve škole, tak ve volnočasových aktivitách. Mohu potvrdit, jak je bezva někam společně jít a vědět, že ačkoli je sestřenice viděna z běžného pohledu slyšícího jako hendikepovaná, ale z jejího a mého pohledu tomu tak vůbec není! No je fakt, že když se na mě naštve a nechce mě poslouchat, vypne si naslouchátko, čímž končí legrace, ale i tak odezírá rychle a přesně. Zde se vracím k tomu, že i přes všechny technologické pokroky, které usnadňují integraci lidí se sluchovým postižením, se domnívám, že odezírání je pro člověka se sluchovým postižením základem komunikace. Částečně odezíráme a pravidla komunikace používáme všichni. Je jednodušší porozumět výkladu někoho, na koho vidím, jak mluví a s kým mohu navázat oční kontakt. To nejmenší co můžeme pro lidi se sluchovým postižením udělat je zřetelně artikulovat a nekřičet na ně. Co pro ně uděláme navíc, to už je jen na nás, ale uvážíme-li, že se v hluchotě může velká část lidí z našeho okolí s přibývajícím věkem ocitnout, bylo by hezké mít fungující a chápavé zázemí ve společnosti.

Více informací o TKOSP a dalších projektech týkající se sluchového postižení najdete na www.orbipontes.cz.

Petra Vondrová