Nonverbální komunikace nad cizí světový jazyk

Psal se rok 1990, rok po sametové revoluci, po pádu železné opony na československých hranicích. Pro paní Kamélii začalo svobodné cestování po západní a jižní Evropě.

Těšila se na poznávání odlišných kultur, zvyků, nekonečných památek a rozličných lidí. Měla za sebou první dva podnikové jarní zájezdy do Bavorska a Západního Berlína. Po třetí se vydala na zájezd do Itálie, a to do podzimního Benátska. Jela tam se svým tatínkem a kolegy ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů, kde pracovala jako projektantka. Navštívila města Venezia, Verona a Padova. Netušila, že jí Itálie přiroste k srdci, překvapili ji tam zdejší Italové. Z autobusu, přijíždějícího do Padovy, si všimla na silnici sporu dvou Italů těsně po havárii jejich aut. Komunikovali mezi sebou nejen verbálně, ale i nonverbálně, ačkoliv nepoužívali znakový jazyk neslyšících. Nepočítala s tím, že ji budou fascinovat nejen pohledy, úsměv, postoje, ale i jejich energické zatřesení paží, mimika, gesta a posunky. Díky horkokrevnosti a temperamentnosti ovládají nejen lidskou mluvu, ale i řeč těla. Pro paní Kamélii, která žila 29 let v socialistické zemi, to byl velký objev.

     Podnikový autobus mířil do města Romea a Julie a zastavil se na parkovišti v blízkosti centra. Po výstupu z autobusu procházela Kamélie a její tatínek kolem turistických zajímavostí, když je náhle oslovil Ital středního věku. Po rozepnutí kabátu v něm odhalili pouličního prodavače pánských a dámských hodinek, zavěšených hezky v řadách na vnitřní straně kabátu. Chvilku si je prohlíželi a pak mu tatínek řekl stručně v angličtině: Moc pěkné, děkujeme“. Ital mu nerozuměl, tlačil ho vesele k nákupu nějakého svého zboží.  Tatínek mu tedy totéž sdělil v němčině. Marně. Ital nerozuměl. Kamélie tedy pohotově udělala pár posunků. Ukázala prstem na nabízené hodinky, pak jednoprstovovou abecedou ukázala „o“ („pěkné“), pokračovala pokrčením ramen a rukou („ale“). Pak vytáhla z kalhot prázdné kapsy a palcem a ukazováčkem „třela“ o sebe, čímž naznačila slovo „peníze“ a zároveň kroutila záporně, s nešťastným výrazem hlavou. Nakonec na znamení záporu, potřásla ještě rozevřenou rukou. Italovi ihned došlo, že nemají peníze. Podal tatínkovi a Kamélii ruku na rozloučenou a rychle se vytratil. Díky bohu.

    Konečně mohli pokračovat v prohlídce památek. Začali hledat místo, kde se Romeo v Shakespearově hře dvořil Julii, stojící na balkóně. Chvilku bloudili a místo nemohli najít. Tatínek nakonec oslovil v angličtině kolemjdoucího, aby se ho zeptal na cestu. Ital odpověděl ve svém rodném jazyce a pomáhal si posunky. Pravou rukou několikrát ukázal: „Jděte pořád rovně, pak oběma rukama naznačil tvar křižovatky a obloukem dodal: „Dvakrát přes křižovatku“, pak lomeným pohybem pravou rukou ve tvaru schodiště přesunul ruku na čelo ve znamení slova „výhled“. Pak naznačil rukou tvar „hrad“ a nakonec ukazováčkem pravé ruky: „Tam uvidíte Romea a Julii“. Oči paní Kamélie byly pohotovější než tatínkovy. Těšilo ji, že jako neslyšící může být v něčem užitečná. Mohla tatínkovi přetlumočit popis trasy slyšícího Itala, kterému nestačilo ke konverzaci jen mluvené slovo. Italové (mezi nimi jsou určitě i lidé pracující ve zdravotnictví, sociálních službách atd.), jsou mistři v nonverbální komunikaci. Palec nahoru!

     Díky tomuto zážitku si Kamélie uvědomila, že porozumění mezi zručnými slyšícími a neslyšícími lidmi už existovalo v době paleolitu. Komunikovali stejně - pomocí posunků a různých zvuků bez ohledu na jejich zdravotní stav, a to do doby vzniku mluvené řeči. Paní Kamélie zavřela oči. Přemýšlela, zda mohlo následným mluvením dojít k sociálnímu vyloučení neslyšících od slyšících?“ Určitě ne. Již v prvobytné pospolné společnosti rodové společenství ponechali neslyšící ve svém úzkém kruhu, a komunikovali s nimi dál pomocí posunků. Neslyšící jako homo sapiens nijak nezaostávali. Prošli stejně jako slyšící homo sapiens dlouholetým historickým vývojem, zabývajícím se studií posunků, z kterých vznikl krásný plnohodnotný znakový jazyk dnešní doby. Ten umožňuje lepší porozumění mezi neslyšícími klienty a zaměstnanci domova seniorů.

     Neslyšící se nemůžou vzhledem ke svému handicapu „naučit slyšet“, nebyl jim do vínku dán sluch. Ale vy slyšící máte možnost se naučit znaky. Pokud Vám bylo dáno do vínku porozumění a ctíte heslo: „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“., tak mějte na paměti, že získáním osvědčení z kurzu znakového jazyka se nevracíte do doby paleolitu mezi zručné primitivní lidi, ale naopak. Rozšíříte si Vaše vědomosti a znalosti a pomůžete potřebným.

--------------------

Autorka: Kamila Spěváková, předsedkyně Tichý dům neslyšících